Všechno

Týden

7. prosince 2011 v 18:56 | B.
Tak už je to týden.. vlastně se už cítím celkem dobře. Teda ne že by mi bylo dobře z toho, že jsme se rozešli. Je mi tak nějak "dobře" z toho, že jsem si jistá. Jsem si jistá, že je to takhle správně, že takhle to mělo a má být. Aspoň z mojí strany. Vždycky jsem byla ve všem šíleně nerozhodná, nedokázala jsem nic zásadního udělat, pořád jsem potřebovala podporu ostatních.. no, a ani ta mi většinou nepomohla. Za ten týden jsem měla dost času přemýšlet a došla jsem tomu, že takhle to opravdu má být.

Není mi dobře z toho, jak je na tom M... Včera jsme si psali a vylezlo z něj, že se vlastně rozejít vůbec nechtěl - i přesto, že mi tvrdil, že to tak asi bude lepší a tvářil se, že na to máme stejnej názor. Prý prostě viděl, že už s ním být nechci..
Je mi smutno z toho, co teď dělá. Od rána do večera hulí, chlastá, chce se vysrat na maturu a na školu. Chce se vysrat i na vysokou. Vždycky byl jinej.. až moc. Teď vidím, že k sobě asi potřebuju jinej typ člověka. M. je skvělej kluk, ale jeho způsob žití je strašně odlišnej od způsobu žití kohokoli, koho znám. A je odlišnej i od způsobu, kterým bych chtěla fungovat já. Před 3 rokama jsem byli oba mladší, hloupější, byli jsme prostě jinde. Ale to, jak se postupně oba měníme, vyšlapáváme si svou cestičku.. každýho nás to prostě zavedlo jinam. Mám pocit, že spolu se akorát táhneme oba někam, kam nechceme, a tak prostě nejsme a nemůžeme být nikdy spokojení. Každej máme jiný sny, každej od života chceme něco jinýho a čím víc každej tíhnem k tomu svýmu, tím víc nás to trhá..

3 roky, co jsme spolu byly strávený, byly krásný. Nikdy na ně nezapomenu.
Snad nám takhle ale opravdu bude časem oboum líp..

Hmm..

3. prosince 2011 v 12:25 | B.
Tak jsme se rozešli.. vlastně hned v úterý.
Vlastně úplně nečekaně, vlastně jsme to nakonec chtěli oba, vlastně jsme přišli na další věci, který jsou špatně.
Moc se mi teď nechce psát, ale zvládám to. tak třeba za pár dní.

Uff

28. listopadu 2011 v 14:18 | B.
Za posledních 11 dní se vlastně nic moc nezměnilo. Ikdyž bych si přála, aby jo. Nevím, vždycky když se zamyslím nad třeba posledníma dvouma týdnama, tak si řeknu, že je to šíleně krátká doba a vlastně se vůbec nic nezmění. Ale představte si, že se třeba stane něco hroznýho. Někdo zemře, rozejdete se po několikaletým vztahu nebo tak a najednou je pro vás každej den tak hrozně dlouhej, tak procítěnej, celej den myslíte pořád na to stejný, nejde se toho zbavit a je to tak šíleně dlouhý... to je zvláštní. ale zas myslím, že když ty dny ubíhají takhle hrozně pomalu, tak jich nepotřebujete tolik k tomu, aby vám bylo líp.
Ale víteco, lidi chcou pořád něco změnit, ale stejně pro nic nehnou prstem. Nechají si dny, týdny, měsíce utíkat a pořád jen čekají, až osud zavelí a všechno se změní. Je to smutný, že?
Jo, myslim, že pohled na mě musí být smutnej...

Říkala jsem si, že napíšu, co jsem o víkendu dělala, o tom, kde jsem v sobotu byla, kam jsem šla večer, co se dělo, ale já nevím. Mám strach, že se tu nějak prozradím. Ono je asi lepší - pokud chce člověk psát o hodně osobních věcech, navíc který by mohly někomu ublížit - nepsat o tom, co kdy dělá, aby i v případě, že blog někdo najde, nepoznal, kdo ho píše.

Abych mírně přiblížila momentální situaci, o které tu občas (nebo často?) píšu a nikdo nechápe, o co se vlastně jedná..
Mám tři roky přítele, kurňa není mi ani 18, nechci strávit celej život s jedním člověkem, ale je mi s ním fajn, jsem s ním spokojená, má mě rád, vlastně si nemám na co stěžovat, nemám důvod ten vztah ukončovat, ale poslední dobou cítím, že z mé strany to není tak, jak by to být mělo (co si budeme povídat, takových krizí tu ale už pár bylo a vždycky se časem zase spravili, tak to prostě funguje že..), jenže.. se objevil někdo třetí. Někdo by rád řekl "tři roky jsou moc, stejně to jednou skončí - v tvým věku, buď s tím druhým", jenže.. ten by se mnou myslím taky nikdy nebyl.
Hlavně bych se nechtěla s někým rozejít po takové době jen kvůli nějakýmu blbcovi, s kterým pak můžu být taky dva týdny nebo vůbec.
A hlavně.. víte, nechci se s někým rozejít, tak moc mu ublížit a po týdnu, dvou, si uvědomit, že ho miluju a chci s ním být. ale jak si má být člověk jistej? mně na našem vztahu nic nevadí, jen mi prostě asi něco chybí. asi mi chybí svoboda, pořád ta puberťácká touha po užívání si, chybí mi prvotní zamilovanost a mám prostě pocit, že jsem moc malá na něco tak vážnýho..
Musím si být takovým rozhodnutím jistá a to prostě nejsem.. a nikdy nebudu, to už jsem taky poznala. ale co teda dělat?
Kdybych to ukončila, nesmělo by to být jen kvůli někomu třetímu, muselo by to být proto, že mi ten vztah opravdu nevyhovuje a nechci to tak dál. Ono by to bylo i kvůli tomu, že mám pocit, že potřebuju něco jinýho, novýho, ale stejně vím, že nebýt pana úžasného, neskončila bych to.. je jedno jestli proto, že jsem srab, nebo proto, že mám strach tak velký rozhodnutí udělat.. vím, že pokud to neskončím, budu se v tom babrat donekonečna a stejně to jednou utnu, protože budu chtít prostě vyzkoušet i něco jinýho, ale stejně.. tři roky. jsme spolu každej den, všechno máme společný.. školu, kamarády, všechno. je to část mýho života, máme mezi sebou velký pouto.. za sebou hodně špatných situací, který jsme spolu ale stejně překonali..

achjo

Nestíhám, nestačím

17. listopadu 2011 v 16:31 | B.
Tak zaprvé; omlouvám se, že jsem v minulým článku nereagovala na komentáře ani nikomu nenapsala, co se to vlastně stalo.. ale je to jednoduchý, sama vlastně nevím, nevyznám se v tom, v sobě. Půl roku se snažím v sobě neustále něco zadupávat, dělat, že to neexistuje, že já jsem přece šťastná takhle a jinak to nechci, pak se stane jedna pitomost. teda, není to až taková pitomost. nebo vlastně je. shdrhftjtfjd. ..Potřebuju si udělat jasno, potřebuju si udělat pořádek. Potřebuju udělat něco. Ale nic nejde, všechno je moc těžký a tak zatraceně složitý a taky vím, že cokoliv udělám, jenom tím všechno poseru. Takže tak.
Možná za pár dnů, týdnů, měsíců, roků... dobře, roků asi ne. možná jednou budu schopna něco kurva udělat a uvědomit si, co teda chci...

Mohla bych možná psát o něčem pozitivním, ale nevím o čem. Včera jsem byla vrátit oblečení, co jsem si před necelým měsícem koupila a naštěstí mi vážně vrátily peníze. nojo, jsem debil, zjistila jsem, že mi to nesedí.. taky jsem se byla kulturně vzdělávat (rozumíte, nesmím toho prozradit moc, anonymita foreva). Večer jsme se s klukama zpukali a chvíli bylo všechno fajn.
Jo. a teď se učím na čtvrtletku, haha, závidím všem, co jsou zítra doma.. hrozně závidím.

doprdele

13. listopadu 2011 v 23:13 | B.
včera jsem to zas posrala. KURVA
ani to sem nemůžu napsat.. kdyby si to někdo přečetl... achjo.
:(

Nechce se mi vymýšlet nadpis.. sorráček.

12. listopadu 2011 v 13:40 | B.
Tak jsem se tu na to zas na chvíli vykašlala.
Minulej týden jsem byla celej doma, občas za mnou přišel M., občas jsem doskákala já k němu. A každej den jsem na hoďku doskákala taky za S. Nic moc zajímavýho se nedělo. Věděla jsem, kolik učení mě tento týden čeká, ale stejně jsem se nečekaně na všechno vysrala a užívala si válení se v posteli.
No vlastně abych nezapomněla, ve středu jsme měli vernisáž. Bylo to fajn, přišlo zhruba 25 lidí, víc bych tu nečekala:), všichni chválili a tak, takže to bylo, no, fajn:).
V pátek jsme s M. byli u nás a v sobotu mi to stejně nedalo, a tak jsme jeli za klukama:D, byl to takovej střízlivej, příjemnej, ale jinak celkem obyčejnej večer. Ale byla jsem ráda, že můžu někam vypadnout.
- btw, co se týče nohy, do neděle jsem ještě chodila o berlích, tak do čtvrtka kulhala a teď už chodím celkem normálně. Po asi 5 návštěvách doktora mi řekl, že už chodit nemusím, leda, kdyby se to zase nějak zhoršilo. Pořád to bolí, ale konečně normálně chodím!!! :)

Tenhle týden byl celkem náročnej, celej týden kromě středy a nakonec nečekaně i pátku jsme s M. hlídali výstavu. Snad každej tam s nama byla i kamarádka - G. a spolužák. Občas přišli kluci a zpukli jsme se. no vlastně, já ani ne. Večer jsem vždycky přijela, rychle valila za S., od půl 8 se učila a chodila spát tak v 1. Ne, neučila jsem se 5 a půl hodin, spíš to vypadalo tak, že jsem si v půl 8 řekla, že mám ještě čas, v 9 taky, v půl 11 taky a nakonec byla tak půlnoc a já rychle vytahovala sešity. Každej den tak 2-3 písemky, dopisování sešitů. Jsem ráda, že to mám za sebou. Ale ne tak úplně. Příští týden je to to stejný. Ve čtvrtek jsou prázdniny, v pátek samozřejmě žádný volno nemáme, místo toho píšeme čtvrtletku z matiky:) takže volnej čtvrtek se bude rovnat šprtání se. Paráda.

Včera jsme s M. po hooodně dlouhé době nebyli s klukama, ale vyrazili jsme na koncert s pár jeho kamarádama. Večer dopadl.. hrozně. Asi v půl 8 jsme došli, zkouřili jsme se, M. chytl tropa, potom druhýho a půl 9 už jsme šli na vlak, protože mu bylo blbě, tak jsme se rozhodli, že bude lepší, když pojedeme domů, než se tam do toho zakouřenýho hnusnýho vzduchu a tak vracet, protože by to stejně asi nedal.
Jak jsme přijeli, tak jsme šli ještě k nám. Aspoň jsem šla brzo spát - někdy kolem půl jedné tuším? to se mi v pátek už dlouho nestalo:D. Ale teda, takovej strach jsem o něho v životě neměla, budu to mít před očima snad napořád. Fuj. Už nikdy.. viděla jsem že někdo chytl holotropa jednou, ale to mi ten člověk nebyl tak blízkej, abych musela mít takovej šílenej strach...

Co dělá marod

1. listopadu 2011 v 21:56 | B.
Prázdniny nakonec tak hrozný nebyly. Bála jsem se, že budu celý dny vážně jen sedět u notebooku a nudit se, ale nakonec docela pohoda:). Celý dny (a občas noci) jsem trávila s M., po naší nedávné menší krizi nám to dost prospělo, byla jsem s ním zase po nějaké době hrozně ráda a tak, takže to aspoň něčemu pomohlo :). V pátek za náma přijel J., kluci hráli na PS3, já se koukala, pak jsme ještě hráli Černý historky a tak. Další den taky přijeli kluci, to už nedopadlo tak dobře (nikdy nepochopim, proč musí kluci všechno řešit rvaním se), ale to tu rozebírat nebudu.

Včera jsem byla na kontrole, noha pořád bolí, trochu to vypadalo na zánět, ale naštěstí tam žádnej není, zítra jdu na další kontrolu. Co mě sere je, že musím na měsíc vysadit HA, ale nenadělám nic. Mám docela štěstí v neštěstí, všichni doktoři -a nejen doktoři- se diví, že to nemám zlomený. Ale stejně to bolí a bez berlí umírám. Prej to bude bolet ještě tak týden - dva.. to jsem zvědavá, kdy jako půjdu do školy. :/

No dost o mé noze, poslední dobou mám zase pocit, že kluci se fakt dokážou chovat jak svině. Čtyři kamošky se mnou teď řeší borce a všechny mají nějakej problém. Už z toho mám hlavu jak balón, jsem ráda, že jim můžu nějak pomoct, ale už jsem z toho vyčerpaná.. pořád nějakej problém, ať už můj nebo někoho jinýho. Pořád problémy. Navíc, občas jsou to tak stupidní věci a stejně z toho lidi dokážou udělat hroznýho velblouda, že bych se tomu nejradši zasmála, ale to by bylo asi dost hnusný. a já jsem přece hodná holka.

Včera jsem do tří do rána usínala u komplu a dopisovala popisky k fotkám. Abyste rozumněli, s M. a jedním kamarádem (nezmiňuju se tu o tom, abyste z toho neměli bordel, ale kdyby něco, budeme mu říkat třeba JP) budeme mít výstavu. Domluvili jsme si takovou sokolovnu tady u nás, M. tam bude dávat obrazy, já fotky a JP poezii. Včera mi konečně (KONEČNĚ!!!) fotky přišly, mám jich zhruba 60 a asi ke 45 jsem musela vymyslet popisky. Vzhledem k tomu, že jsem je vymýšlela pár dní, už jsem tak po 20ti fotkách neměla absolutně žádný nápady, už jsem byla fakt vymazaná, nic mě nenapadalo, kor v noci když máte pocit, že vám každou chvíli spadne hlava na klávesnici a vy usnete, to se to fakt blbě vymýšlí, takže poslední popisky stojí vážně za nic.
Zítra máme vernisáž, takže jedu na kontrolu a hned potom tam, jsem zvědavá:) štve mě, že jsem si fotky nemohla sama zarámovat, nachystat, seřadit a tak, přecijen, jsou to moje fotky, já vím, jak by měly být popořadě, jak dohromady, co kde a tak.. Bohužel noha je v prdeli, takže nepřipadá v úvahu nachystat si to sama, tak mi nezbývá, než věřit M., že to udělal aspoň podobně, jako bych to udělala já.. :)

zkažený prázdniny

27. října 2011 v 12:25 | B.
Na prázdiny jsem se těšila tak moc, jak moc nakonec budou hrozný..

První den, úterý - matce zase jeblo v palici, dala mi zaracha (za to, že jsem si půjčila ráno její škřipec a zapomněla jsem ji ho vrátit do šuplíku, aha) a celej den jsem musela sedět sama doma, zatímco kluci se bavili někde v hospodě.

Tak jsem se těšila aspoň na středu. Odpoledne jsem byla u M., pohoda a večer jsme vyrazili s klukama kalit. Večer dopadl tak, že mi kamoš přejel autem nohu. Totiž bylo o tak, že všichni už seděli v autě a jelikož nás jelo moc, měla jsem si sednout M. na klín, no a jak jsem už seděla v autě, tak jsem měla jednu nohu ještě venku, ale ten kretén se prostě rozjel, vjel mi na tu nohu a když jsem začala ječet, tak po chvilce stání na ní popojel zpátky dopředu. 2,5 tunový auto, proč ne. Takže jsme se s M. sbalili, jeho táta jel zrovna z práce, takže nás vzal k němu domů, jeho máma mě jako doktorka poslala na pohotovost a našima s M. tatem jsme jeli. skvělý. naštěstí to nemám zlomený, jen pohmožděný, ale nemůžu vůbec chodit, bolí to jak prase, mám to šíleně nateklý, nemám jak sehnat berle protože doktor dneska ordinuje jen do 12 a zítra je státní svátek a celý prázdniny můžu ledatak sedět doma na prdeli a čumět do notebooku.. a to jsem zítra potřebovala jet pro vytisklý fotky na výstavu a do knihovny, takže to za mě bude všechno muset vyřídit M.
co víc si přát, že?

Novinky

24. října 2011 v 21:41 | B.
19.10. - s kamoškou (G.) jsme jely na koncert. Večer začal dost pochybně, celou cestu tam se nám děly nějaký pochybnost a špatný znamení jako třeba ztracení plné krabičky cigaret, začalo pršet a my samozřejmě obě bez deštníku a podobně, tak už jsme měly strach, že se snad ani nikam nakonec nedostaneme a budeme muset jet zpátky domů:D. nakonec všecko dopadlo v pohodě a až na to, že jsme hodinu čekaly (navíc zhulený zasekaný ve stoje, takže fakt hrůza:D), než kapely začnou hrát (klasika, nechápu co je to za blbej zvyk), to bylo naprosto dokonalý. stihly jsme předkapelu a hlavní kapelu, na kterou jsme šly, jsme stihly bez pár minut skoro celou, pak už jsme musely jet dom, protože nám jel poslední spoj. bylo to úplně parádní, aaaw:) jeden z nejlepších koncertů, fakt.

20.10. - přednáška na MUNI o duševních chorobách, trvala asi tři hodiny a bylo to dost zajímavý a tak, akorát jsem byla nevyspaná, takže jsem myslela, že tam usnu. většinu věcí jsem věděla, ale něco bylo i dost zajímavý a obohatilo mě to. :) spokojenost.

21.10. - klasickej páteční večer. začal popíjením v parku, pokračoval návštěvou pizzérky a skončil v hospodě u fotbálku:)

22.10. - DISKOTÉKA:D ani nevim, jestli to sem mám psat, docela se stydim. no prostě jsme se zbláznili a vyrazili jsme s klukama (A. a J.) na diskotéku:D. vlastně nevim, jak ten večer zhodnotit. prvně jsme popíjeli kdesi na lavičkách, cestu z nich na tu diskotéku si vůbec nepamatuju, ale prej to se mnou bylo dost špatný (což asi bylo, protože jsem údajně volala M. a ten byl druhej den dost nasranej..) a když jsem tam dorazili, tak bum a najednou jsem byla relativně happy a v pohodě. ani nevím, co jsme tam celou noc dělali, protože jsme tam ani jednou netancovali, akorát vim, že jsem tam potkávala známý tváře a občas si s někým pokecala nebo jsem sháněla cigára, protože jsem je po cestě tam nečekaně ztratila:D. akorát jsem se dneska dozvěděla, že jsem tam asi celou dobu chodila s totálně rozmazanýma očima, rozcuchanýma vlasama, nabalená v x svetrech a kabátu, protože šatna byla plná a ještě jsem měla na čele od kamošky prej otisklý razítko, takže jsem musela parádně svítit:D, já jsem vlastně na ty trapasy a ostudy jak dělaná, že, tak proč ne:D a ještě ke všemu jsem se málem nedostala domů. diskotéky pro mě prostě nejsou... :D

23.10. - nákupy s G. :) koupila jsem si boty na zimu (válenky), černý rifle z kolekce Ewy Farné:D, trošku sranda. (netušila jsem, že je takovej problém sehnat černý uplý rifle) a pončo. akorát když jsem si ho zkoušela pak doma, tak jsem zjistila, že je nějaký moc dlouhý, tak nevim, jestli ho radši nemám jít vrátit... achjo.

vlastně bych měla být spokojená

19. října 2011 v 15:07 | B.
no vážně..
svět se zbláznil. pamatujete, jak jsem nedávno psala o srovnávačkách, co máme psát? psali jsme 7 testů, zatím máme výsledky dvou. teda ne oficiální, ještě se to může trochu změnit, ale ne o moc. Učitelka nám četla jména děcek, co měly v matice percentil nad 75, že jim dá jedničky rovnající se známce ze čtvrtletní písemky. Tak čte samý děcka, co jsou v matice fakt dobří, mají jedničky a tak a najednou řekne moje jméno, ehhh? 90? nechápu. já, jedna z nejhorších na matiku a mám 90??? já vím, ty testy zas až tak moc nevypovídají. ale vždycky jsem na matiku srala a ty špatný známky jsem pak obhajovala tak, že jsem prostě blbá, matika jde mimo mě, nemám na to buňky a blabla. je to pičovina, ale hrozně mě to povzbudilo! tak jsem si říkala, že bych se do té matiky možná mohla začít i učit, že třeba nejsem až zas tak blbá, ale na to jsem stejně asi moc líná, škoda.
a dneska - jsem zkoušená z něminy a učitel mi začne dávat přednášku o tom, jakej mám k němčině velikej potenciál a jak su hrozně chytrá, ale že jsem líná, kašlu na to a neučím se.
tak si říkám, že možná nejsem až tak blbá, možná, kdybych fakt začala něco dělat, mohla byt být i dobrá:) tak, třeba ze mě ode dneška bude pilná gymplačka.
a nebo radši až od zítřka.

co se týče minulýho článku, vlastně to bylo všechno úplně jinak. kvůli naprostýmu debilovi jsem uvěřila tomu, že jsem fakt tak hrozná, že si to vážně musí všichni myslet, ale není to tak. to, co mi vykládal, že si vlastně všichni ostatní myslí, je s něma vyříkáno, omluveno, a vlastně je všechno moc hezký (jeho radši neřeším, je to kretén.. a dobře mu tak, má teď co chtěl) vlastně jsem se sebou spokojená, vlastně myslím, že nejsem až tak špatnej člověk.. jo, někdy jsem fakt až moc sobecká, ale každej dělá kraviny, každej má slabý stránky a každej má chyby, ale pokud má člověk kamarády, co ho mají rádi a dokážou mu to ukázat, tak je vlastně všechno v pořádku, ne?
takže si pamatujete, ne vždycky je všechno tak, jak se zdá.. kolikrát je to třeba ještě lepší, než jste si původně mysleli:)


a tak bytheway, já nevim, někomu se můj styl žití a bytí nelíbí, ale já jsem spokojená. baví mě můj život, baví mě co dělám, baví mě moji kamarádi, baví mě moji SKVĚLÍ kamarádi, baví mě můj přítel, baví mě moje rodina, baví mě život. a jo, možná podle některých z vás často piju a hulím, ale věřte, umím se bavit i bez toho.
 
 

Reklama