Listopad 2011

Uff

28. listopadu 2011 v 14:18 | B. |  Všechno
Za posledních 11 dní se vlastně nic moc nezměnilo. Ikdyž bych si přála, aby jo. Nevím, vždycky když se zamyslím nad třeba posledníma dvouma týdnama, tak si řeknu, že je to šíleně krátká doba a vlastně se vůbec nic nezmění. Ale představte si, že se třeba stane něco hroznýho. Někdo zemře, rozejdete se po několikaletým vztahu nebo tak a najednou je pro vás každej den tak hrozně dlouhej, tak procítěnej, celej den myslíte pořád na to stejný, nejde se toho zbavit a je to tak šíleně dlouhý... to je zvláštní. ale zas myslím, že když ty dny ubíhají takhle hrozně pomalu, tak jich nepotřebujete tolik k tomu, aby vám bylo líp.
Ale víteco, lidi chcou pořád něco změnit, ale stejně pro nic nehnou prstem. Nechají si dny, týdny, měsíce utíkat a pořád jen čekají, až osud zavelí a všechno se změní. Je to smutný, že?
Jo, myslim, že pohled na mě musí být smutnej...

Říkala jsem si, že napíšu, co jsem o víkendu dělala, o tom, kde jsem v sobotu byla, kam jsem šla večer, co se dělo, ale já nevím. Mám strach, že se tu nějak prozradím. Ono je asi lepší - pokud chce člověk psát o hodně osobních věcech, navíc který by mohly někomu ublížit - nepsat o tom, co kdy dělá, aby i v případě, že blog někdo najde, nepoznal, kdo ho píše.

Abych mírně přiblížila momentální situaci, o které tu občas (nebo často?) píšu a nikdo nechápe, o co se vlastně jedná..
Mám tři roky přítele, kurňa není mi ani 18, nechci strávit celej život s jedním člověkem, ale je mi s ním fajn, jsem s ním spokojená, má mě rád, vlastně si nemám na co stěžovat, nemám důvod ten vztah ukončovat, ale poslední dobou cítím, že z mé strany to není tak, jak by to být mělo (co si budeme povídat, takových krizí tu ale už pár bylo a vždycky se časem zase spravili, tak to prostě funguje že..), jenže.. se objevil někdo třetí. Někdo by rád řekl "tři roky jsou moc, stejně to jednou skončí - v tvým věku, buď s tím druhým", jenže.. ten by se mnou myslím taky nikdy nebyl.
Hlavně bych se nechtěla s někým rozejít po takové době jen kvůli nějakýmu blbcovi, s kterým pak můžu být taky dva týdny nebo vůbec.
A hlavně.. víte, nechci se s někým rozejít, tak moc mu ublížit a po týdnu, dvou, si uvědomit, že ho miluju a chci s ním být. ale jak si má být člověk jistej? mně na našem vztahu nic nevadí, jen mi prostě asi něco chybí. asi mi chybí svoboda, pořád ta puberťácká touha po užívání si, chybí mi prvotní zamilovanost a mám prostě pocit, že jsem moc malá na něco tak vážnýho..
Musím si být takovým rozhodnutím jistá a to prostě nejsem.. a nikdy nebudu, to už jsem taky poznala. ale co teda dělat?
Kdybych to ukončila, nesmělo by to být jen kvůli někomu třetímu, muselo by to být proto, že mi ten vztah opravdu nevyhovuje a nechci to tak dál. Ono by to bylo i kvůli tomu, že mám pocit, že potřebuju něco jinýho, novýho, ale stejně vím, že nebýt pana úžasného, neskončila bych to.. je jedno jestli proto, že jsem srab, nebo proto, že mám strach tak velký rozhodnutí udělat.. vím, že pokud to neskončím, budu se v tom babrat donekonečna a stejně to jednou utnu, protože budu chtít prostě vyzkoušet i něco jinýho, ale stejně.. tři roky. jsme spolu každej den, všechno máme společný.. školu, kamarády, všechno. je to část mýho života, máme mezi sebou velký pouto.. za sebou hodně špatných situací, který jsme spolu ale stejně překonali..

achjo

Nestíhám, nestačím

17. listopadu 2011 v 16:31 | B. |  Všechno
Tak zaprvé; omlouvám se, že jsem v minulým článku nereagovala na komentáře ani nikomu nenapsala, co se to vlastně stalo.. ale je to jednoduchý, sama vlastně nevím, nevyznám se v tom, v sobě. Půl roku se snažím v sobě neustále něco zadupávat, dělat, že to neexistuje, že já jsem přece šťastná takhle a jinak to nechci, pak se stane jedna pitomost. teda, není to až taková pitomost. nebo vlastně je. shdrhftjtfjd. ..Potřebuju si udělat jasno, potřebuju si udělat pořádek. Potřebuju udělat něco. Ale nic nejde, všechno je moc těžký a tak zatraceně složitý a taky vím, že cokoliv udělám, jenom tím všechno poseru. Takže tak.
Možná za pár dnů, týdnů, měsíců, roků... dobře, roků asi ne. možná jednou budu schopna něco kurva udělat a uvědomit si, co teda chci...

Mohla bych možná psát o něčem pozitivním, ale nevím o čem. Včera jsem byla vrátit oblečení, co jsem si před necelým měsícem koupila a naštěstí mi vážně vrátily peníze. nojo, jsem debil, zjistila jsem, že mi to nesedí.. taky jsem se byla kulturně vzdělávat (rozumíte, nesmím toho prozradit moc, anonymita foreva). Večer jsme se s klukama zpukali a chvíli bylo všechno fajn.
Jo. a teď se učím na čtvrtletku, haha, závidím všem, co jsou zítra doma.. hrozně závidím.

doprdele

13. listopadu 2011 v 23:13 | B. |  Všechno
včera jsem to zas posrala. KURVA
ani to sem nemůžu napsat.. kdyby si to někdo přečetl... achjo.
:(

Nechce se mi vymýšlet nadpis.. sorráček.

12. listopadu 2011 v 13:40 | B. |  Všechno
Tak jsem se tu na to zas na chvíli vykašlala.
Minulej týden jsem byla celej doma, občas za mnou přišel M., občas jsem doskákala já k němu. A každej den jsem na hoďku doskákala taky za S. Nic moc zajímavýho se nedělo. Věděla jsem, kolik učení mě tento týden čeká, ale stejně jsem se nečekaně na všechno vysrala a užívala si válení se v posteli.
No vlastně abych nezapomněla, ve středu jsme měli vernisáž. Bylo to fajn, přišlo zhruba 25 lidí, víc bych tu nečekala:), všichni chválili a tak, takže to bylo, no, fajn:).
V pátek jsme s M. byli u nás a v sobotu mi to stejně nedalo, a tak jsme jeli za klukama:D, byl to takovej střízlivej, příjemnej, ale jinak celkem obyčejnej večer. Ale byla jsem ráda, že můžu někam vypadnout.
- btw, co se týče nohy, do neděle jsem ještě chodila o berlích, tak do čtvrtka kulhala a teď už chodím celkem normálně. Po asi 5 návštěvách doktora mi řekl, že už chodit nemusím, leda, kdyby se to zase nějak zhoršilo. Pořád to bolí, ale konečně normálně chodím!!! :)

Tenhle týden byl celkem náročnej, celej týden kromě středy a nakonec nečekaně i pátku jsme s M. hlídali výstavu. Snad každej tam s nama byla i kamarádka - G. a spolužák. Občas přišli kluci a zpukli jsme se. no vlastně, já ani ne. Večer jsem vždycky přijela, rychle valila za S., od půl 8 se učila a chodila spát tak v 1. Ne, neučila jsem se 5 a půl hodin, spíš to vypadalo tak, že jsem si v půl 8 řekla, že mám ještě čas, v 9 taky, v půl 11 taky a nakonec byla tak půlnoc a já rychle vytahovala sešity. Každej den tak 2-3 písemky, dopisování sešitů. Jsem ráda, že to mám za sebou. Ale ne tak úplně. Příští týden je to to stejný. Ve čtvrtek jsou prázdniny, v pátek samozřejmě žádný volno nemáme, místo toho píšeme čtvrtletku z matiky:) takže volnej čtvrtek se bude rovnat šprtání se. Paráda.

Včera jsme s M. po hooodně dlouhé době nebyli s klukama, ale vyrazili jsme na koncert s pár jeho kamarádama. Večer dopadl.. hrozně. Asi v půl 8 jsme došli, zkouřili jsme se, M. chytl tropa, potom druhýho a půl 9 už jsme šli na vlak, protože mu bylo blbě, tak jsme se rozhodli, že bude lepší, když pojedeme domů, než se tam do toho zakouřenýho hnusnýho vzduchu a tak vracet, protože by to stejně asi nedal.
Jak jsme přijeli, tak jsme šli ještě k nám. Aspoň jsem šla brzo spát - někdy kolem půl jedné tuším? to se mi v pátek už dlouho nestalo:D. Ale teda, takovej strach jsem o něho v životě neměla, budu to mít před očima snad napořád. Fuj. Už nikdy.. viděla jsem že někdo chytl holotropa jednou, ale to mi ten člověk nebyl tak blízkej, abych musela mít takovej šílenej strach...

Co dělá marod

1. listopadu 2011 v 21:56 | B. |  Všechno
Prázdniny nakonec tak hrozný nebyly. Bála jsem se, že budu celý dny vážně jen sedět u notebooku a nudit se, ale nakonec docela pohoda:). Celý dny (a občas noci) jsem trávila s M., po naší nedávné menší krizi nám to dost prospělo, byla jsem s ním zase po nějaké době hrozně ráda a tak, takže to aspoň něčemu pomohlo :). V pátek za náma přijel J., kluci hráli na PS3, já se koukala, pak jsme ještě hráli Černý historky a tak. Další den taky přijeli kluci, to už nedopadlo tak dobře (nikdy nepochopim, proč musí kluci všechno řešit rvaním se), ale to tu rozebírat nebudu.

Včera jsem byla na kontrole, noha pořád bolí, trochu to vypadalo na zánět, ale naštěstí tam žádnej není, zítra jdu na další kontrolu. Co mě sere je, že musím na měsíc vysadit HA, ale nenadělám nic. Mám docela štěstí v neštěstí, všichni doktoři -a nejen doktoři- se diví, že to nemám zlomený. Ale stejně to bolí a bez berlí umírám. Prej to bude bolet ještě tak týden - dva.. to jsem zvědavá, kdy jako půjdu do školy. :/

No dost o mé noze, poslední dobou mám zase pocit, že kluci se fakt dokážou chovat jak svině. Čtyři kamošky se mnou teď řeší borce a všechny mají nějakej problém. Už z toho mám hlavu jak balón, jsem ráda, že jim můžu nějak pomoct, ale už jsem z toho vyčerpaná.. pořád nějakej problém, ať už můj nebo někoho jinýho. Pořád problémy. Navíc, občas jsou to tak stupidní věci a stejně z toho lidi dokážou udělat hroznýho velblouda, že bych se tomu nejradši zasmála, ale to by bylo asi dost hnusný. a já jsem přece hodná holka.

Včera jsem do tří do rána usínala u komplu a dopisovala popisky k fotkám. Abyste rozumněli, s M. a jedním kamarádem (nezmiňuju se tu o tom, abyste z toho neměli bordel, ale kdyby něco, budeme mu říkat třeba JP) budeme mít výstavu. Domluvili jsme si takovou sokolovnu tady u nás, M. tam bude dávat obrazy, já fotky a JP poezii. Včera mi konečně (KONEČNĚ!!!) fotky přišly, mám jich zhruba 60 a asi ke 45 jsem musela vymyslet popisky. Vzhledem k tomu, že jsem je vymýšlela pár dní, už jsem tak po 20ti fotkách neměla absolutně žádný nápady, už jsem byla fakt vymazaná, nic mě nenapadalo, kor v noci když máte pocit, že vám každou chvíli spadne hlava na klávesnici a vy usnete, to se to fakt blbě vymýšlí, takže poslední popisky stojí vážně za nic.
Zítra máme vernisáž, takže jedu na kontrolu a hned potom tam, jsem zvědavá:) štve mě, že jsem si fotky nemohla sama zarámovat, nachystat, seřadit a tak, přecijen, jsou to moje fotky, já vím, jak by měly být popořadě, jak dohromady, co kde a tak.. Bohužel noha je v prdeli, takže nepřipadá v úvahu nachystat si to sama, tak mi nezbývá, než věřit M., že to udělal aspoň podobně, jako bych to udělala já.. :)