na Blog.cz

Tak už je to týden.. vlastně se už cítím celkem dobře. Teda ne že by mi bylo dobře z toho, že jsme se rozešli. Je mi tak nějak "dobře" z toho, že jsem si jistá. Jsem si jistá, že je to takhle správně, že takhle to mělo a má být. Aspoň z mojí strany. Vždycky jsem byla ve všem šíleně nerozhodná, nedokázala jsem nic zásadního udělat, pořád jsem potřebovala podporu ostatních.. no, a ani ta mi většinou nepomohla. Za ten týden jsem měla dost času přemýšlet a došla jsem tomu, že takhle to opravdu má být.

Není mi dobře z toho, jak je na tom M... Včera jsme si psali a vylezlo z něj, že se vlastně rozejít vůbec nechtěl - i přesto, že mi tvrdil, že to tak asi bude lepší a tvářil se, že na to máme stejnej názor. Prý prostě viděl, že už s ním být nechci..

Je mi smutno z toho, co teď dělá. Od rána do večera hulí, chlastá, chce se vysrat na maturu a na školu. Chce se vysrat i na vysokou. Vždycky byl jinej.. až moc. Teď vidím, že k sobě asi potřebuju jinej typ člověka. M. je skvělej kluk, ale jeho způsob žití je strašně odlišnej od způsobu žití kohokoli, koho znám. A je odlišnej i od způsobu, kterým bych chtěla fungovat já. Před 3 rokama jsem byli oba mladší, hloupější, byli jsme prostě jinde. Ale to, jak se postupně oba měníme, vyšlapáváme si svou cestičku.. každýho nás to prostě zavedlo jinam. Mám pocit, že spolu se akorát táhneme oba někam, kam nechceme, a tak prostě nejsme a nemůžeme být nikdy spokojení. Každej máme jiný sny, každej od života chceme něco jinýho a čím víc každej tíhnem k tomu svýmu, tím víc nás to trhá..

3 roky, co jsme spolu byly strávený, byly krásný. Nikdy na ně nezapomenu.

Snad nám takhle ale opravdu bude časem oboum líp..

Tak jsme se rozešli.. vlastně hned v úterý.

Vlastně úplně nečekaně, vlastně jsme to nakonec chtěli oba, vlastně jsme přišli na další věci, který jsou špatně.

Moc se mi teď nechce psát, ale zvládám to. tak třeba za pár dní.

Za posledních 11 dní se vlastně nic moc nezměnilo. Ikdyž bych si přála, aby jo. Nevím, vždycky když se zamyslím nad třeba posledníma dvouma týdnama, tak si řeknu, že je to šíleně krátká doba a vlastně se vůbec nic nezmění. Ale představte si, že se třeba stane něco hroznýho. Někdo zemře, rozejdete se po několikaletým vztahu nebo tak a najednou je pro vás každej den tak hrozně dlouhej, tak procítěnej, celej den myslíte pořád na to stejný, nejde se toho zbavit a je to tak šíleně dlouhý... to je zvláštní. ale zas myslím, že když ty dny ubíhají takhle hrozně pomalu, tak jich nepotřebujete tolik k tomu, aby vám bylo líp.

Ale víteco, lidi chcou pořád něco změnit, ale stejně pro nic nehnou prstem. Nechají si dny, týdny, měsíce utíkat a pořád jen čekají, až osud zavelí a všechno se změní. Je to smutný, že?

Jo, myslim, že pohled na mě musí být smutnej...

Říkala jsem si, že napíšu, co jsem o víkendu dělala, o tom, kde jsem v sobotu byla, kam jsem šla večer, co se dělo, ale já nevím. Mám strach, že se tu nějak prozradím. Ono je asi lepší - pokud chce člověk psát o hodně osobních věcech, navíc který by mohly někomu ublížit - nepsat o tom, co kdy dělá, aby i v případě, že blog někdo najde, nepoznal, kdo ho píše.

Abych mírně přiblížila momentální situaci, o které tu občas (nebo často?) píšu a nikdo nechápe, o co se vlastně jedná..

Mám tři roky přítele, kurňa není mi ani 18, nechci strávit celej život s jedním člověkem, ale je mi s ním fajn, jsem s ním spokojená, má mě rád, vlastně si nemám na co stěžovat, nemám důvod ten vztah ukončovat, ale poslední dobou cítím, že z mé strany to není tak, jak by to být mělo (co si budeme povídat, takových krizí tu ale už pár bylo a vždycky se časem zase spravili, tak to prostě funguje že..), jenže.. se objevil někdo třetí. Někdo by rád řekl "tři roky jsou moc, stejně to jednou skončí - v tvým věku, buď s tím druhým", jenže.. ten by se mnou myslím taky nikdy nebyl.

Hlavně bych se nechtěla s někým rozejít po takové době jen kvůli nějakýmu blbcovi, s kterým pak můžu být taky dva týdny nebo vůbec.

A hlavně.. víte, nechci se s někým rozejít, tak moc mu ublížit a po týdnu, dvou, si uvědomit, že ho miluju a chci s ním být. ale jak si má být člověk jistej? mně na našem vztahu nic nevadí, jen mi prostě asi něco chybí. asi mi chybí svoboda, pořád ta puberťácká touha po užívání si, chybí mi prvotní zamilovanost a mám prostě pocit, že jsem moc malá na něco tak vážnýho..

Musím si být takovým rozhodnutím jistá a to prostě nejsem.. a nikdy nebudu, to už jsem taky poznala. ale co teda dělat?

Kdybych to ukončila, nesmělo by to být jen kvůli někomu třetímu, muselo by to být proto, že mi ten vztah opravdu nevyhovuje a nechci to tak dál. Ono by to bylo i kvůli tomu, že mám pocit, že potřebuju něco jinýho, novýho, ale stejně vím, že nebýt pana úžasného, neskončila bych to.. je jedno jestli proto, že jsem srab, nebo proto, že mám strach tak velký rozhodnutí udělat.. vím, že pokud to neskončím, budu se v tom babrat donekonečna a stejně to jednou utnu, protože budu chtít prostě vyzkoušet i něco jinýho, ale stejně.. tři roky. jsme spolu každej den, všechno máme společný.. školu, kamarády, všechno. je to část mýho života, máme mezi sebou velký pouto.. za sebou hodně špatných situací, který jsme spolu ale stejně překonali..

Tak zaprvé; omlouvám se, že jsem v minulým článku nereagovala na komentáře ani nikomu nenapsala, co se to vlastně stalo.. ale je to jednoduchý, sama vlastně nevím, nevyznám se v tom, v sobě. Půl roku se snažím v sobě neustále něco zadupávat, dělat, že to neexistuje, že já jsem přece šťastná takhle a jinak to nechci, pak se stane jedna pitomost. teda, není to až taková pitomost. nebo vlastně je. shdrhftjtfjd. ..Potřebuju si udělat jasno, potřebuju si udělat pořádek. Potřebuju udělat něco. Ale nic nejde, všechno je moc těžký a tak zatraceně složitý a taky vím, že cokoliv udělám, jenom tím všechno poseru. Takže tak.

Možná za pár dnů, týdnů, měsíců, roků... dobře, roků asi ne. možná jednou budu schopna něco kurva udělat a uvědomit si, co teda chci...

Mohla bych možná psát o něčem pozitivním, ale nevím o čem. Včera jsem byla vrátit oblečení, co jsem si před necelým měsícem koupila a naštěstí mi vážně vrátily peníze. nojo, jsem debil, zjistila jsem, že mi to nesedí.. taky jsem se byla kulturně vzdělávat (rozumíte, nesmím toho prozradit moc, anonymita foreva). Večer jsme se s klukama zpukali a chvíli bylo všechno fajn.

Jo. a teď se učím na čtvrtletku, haha, závidím všem, co jsou zítra doma.. hrozně závidím.